Do Budapešti sama? ..úplně v pohodě

Moje cestování nemůže probíhat asi normálně. A tak jsem se opět trochu neočekávaně ocitla v pátek večer v Budapešti, přestože jsem to ještě ve čtvrtek večer neměla vůbec v plánu. 

Domlouvali jsme si doma úplně jiný výlet. Mělo to být Holandsko, služební cesta, ke které jsem se měla připojit a strávit tak víkend někde mezi větrnými mlýny, tulipány asi ne - teď v březnu, ale možná mezi sýry a dřeváky.  V práci jsem si nahlásila na pátek dovolenou a když jsem ve čtvrtek po práci čekala doma a přemýšlela jestli jít ještě nakoupit něco k jídlu na cestu, objevil se drahý a začal mi vyprávět příběhy z práce. A tak jsme si povídali a já jen tak mezi řečí, abychom to nezamluvili jsem se zeptala, kdy že to ráno odjíždíme do toho Holandska. Drahá polovice do mě asi na půlminuty zapíchla upřený pohled a s jasným hlasem řekla: "no nevím, kam jedeš ty, ale já jedu do Berouna". Ztuhla jsem. Mluvíme na sebe a nechápeme se? Jedeme přeci zítra do TOHO Holandska? "Ne, to určitě nejedeme, řekl nekompromisně" Říkal jsem příští pátek..." 

Podle mě neříkal. Podle mě řekl "v pátek"..a  tím pádem nejbližší pátek! Už jsem si nahlásila dovolenou! A v práci jsem řekla, že jedu do Holandska! Přeci..

Nejhorší na tom bylo, že jsem se těšila. Že vypadnu, někam do háje...do klidu..daleko. Cítila jsem, že to potřebuju. 

Nechtěla jsem se proto s tou situací smířit, rezignovat a už vůbec ne s myšlenkou, že ruším dovolenou. A tak jsem začala zběsile hledat letenku kamkoliv. Kanáry, Španělsko, Itálie, Dánsko, Miami, Londýn... bylo mi to jedno. Doma nebudu! 

Jenže za chvíli mě nápad někam letět přešel. Přeci jen, téměř za humny zuří válka a někam letět a pak se nemít jak dostat zpátky, kdyby cokoliv, to nechci riskovat. Zůstanu v Evropě, v dosahu. Po několika hodinách hledání, kam bych tak mohla jet, kde jsou podmínky po covidu shovívavé pro cestovatele na mě vyskočilo Maďarsko. Vždycky jsem tam chtěla, mluvím o tom beztak už dlouho a miluju segedín, čabajky, langoše a není to daleko. A co víc, termály!

Ráno jsem vstávala v 7 hodin a poté, co přítel vyrazil směr Beroun, já zaplula zpátky do postele a vyhledala spoj, ubytování a lázně směr Maďarsko.

Sbalila jsem pár věcí na dva dny, zaplatila zpáteční jízdenku, zarezervovala ubytování a v 10h už jsem byla na hlavním nádraží. V knihkupectví koupila knížku na cestu, pití, bagetu a čekala před tabulí, až se zobrazí nástupiště, ze kterého odjíždí EC Metropolitan Praha - Budapešť. 

Cesta trvala skoro 7 hodin, ale celkem to uteklo. Problém nastal po překročení slovensko - maďarské hranice, kdy jsem zjistila, že nemám připojení a telefon hlásí JEN TÍSŇOVÉ VOLÁNÍ. Hmm, divné, vždyť už jsem roaming měla aktivní na Slovensku. Počkám a uvidím. Chvíli před sedmou večer dorazil vlak do nádraží Nyugati v Budapešti, telefon ale ani po vypnutí a různém přenastavování nechtěl zobrazit mapy, nešly data, nedalo se nikam dovolat. Naštěstí jsem si mapu, kudy se mám z nádraží vydat směrem k hotelu vyfotila, ještě když mi ve vlaku internet fungoval a tak jsem se vydala z nádraží pěšky. Mělo to být nedaleko. Přešla jsem dvě křižovatky, zahnula doleva a doprava a byla na místě. Hotel jsem si vybrala, jak jsem později zjistila na výborném místě. A lepší kategorie, takže krásnej. Chci si to užít. Dva recepční mi vysvětlili střídavě ve 3 anglických větách podmínky ubytování, připojení na wifinu, popřáli příjemný pobyt a kdybych cokoliv potřebovala, mám se na ně obrátit. Vzala jsem si s dovolením mapu města a vyjela výtahem do 4. patra. Když jsem otevřela dveře na pokoj, duše zaplesala. Krása nebeská. Obrovská postel se sympatickým károvaným zeleno žlutým přehozem lákala k tomu okamžitě všechno zahodit a svalit se do ní. Ale disciplinovaně jsem si zula na bílé podlaze boty, uklidila je do skříně, která se zevnitř vždycky po otevření dveří rozsvítila. Vybalila jsem věci, úhledně je rozložila po krásném, 4 hvězdičkově vybaveném pokoji, abych nerušila tu úhlednost a barevné ladění bílo, šedo, černo a zelenožlutých odstínu se zlatými doplňky. Koupelna byla jak z bílého mramoru se zelenými doplňky. Kolem dokola nasvícené oválné zrcadlo mi v zorničkách tvořilo bílé kroužky, voňavé ručníky byly měkoučce nadýchané a všude bylo příjemné teplo, i na podlaze, i když nikde nebyl koberec. Nad bytelnou černě vroubkovanou pelestí postele, o kterou jsem se později dvakrát praštila do hlavy, byl přes celou zeď opět v odstínech bílo zeleno žluté vyfocen motiv, mně do té doby neznámé, zlatavé sochy malé princezny, sedící na zábradlí a v pozadí jedna z historických impozantních staveb, pro Budapešť tak typická. Princeznu jsem měla pak samostatně ještě znovu vyfocenou z boku postele, takže kdykoliv jsem z ní vstala, dívala jsem se obrázek roztomilé, rozverné zlaté holčičky se zvláštní korunkou připomínající spíše rozstříhaný šaškovský klobouček.

Poté, co jsem zprovoznila telefon a vyhledala pár rad, kam se vydat, rozhodla jsem se, že se půjdu ještě večer podívat do města. V hlavě už jsem si pomalu plánovala celý příští den a když jsem zjistila, že tolik času zase nemám, abych poznala všechno, co bych chtěla, vydala jsem se jednoduše k Dunaji, kde je toho dost k vidění i navečer, jak jsem si přečetla. A abych nemrhala časem, prubnu Budapešťské metro. Z hotelu to k metru bylo opravdu kousek. První, co bylo hned jasné, že maďarštinu fakt nedám a ani se o to nebudu pokoušet. Jediné slovo, které jsem zachytila, bylo povědomé késenem, což bylo nejspíš děkuji, protože ho pronesl poslední průvodčí ve vlaku po kontrole jízdenky a hned odešel. Že budu muset trochu improvizovat, mě tak neděsilo, spoléhala jsem na svou průměrnou angličtinu, horší byl fakt, že ne všude byl překlad do angličtiny. Ale fajn. Beru. Nebylo by fér, na všem chtít mít překlad. Metro bylo další místo, které mě nadchlo. Bydlela jsem přímo na žluté trase metra M1. Jak jsem se dočetla, jde o nejstarší metro v Evropě. A nádherné. Jen pár schůdků pod povrchem, za starými bytelnými dřevěnými dveřmi, shrnutými do stran jste hned na perónu. Žádné jezdící schody, nepolyká vás do hlubokých útrob podzemí, tak jako v Praze. Také žádné technické a elektronické klumprty, jen dva drobné označovací, volně průchozí stojánky. Jak jsem hned zjistila, svou 1 denní zakoupenou jízdenku jsem neměla šanci označit, protože se do průrvičky nevešla. Stojánky byly jen pro jednorázové jízdenky, podle mě, ale revizora jsem naštěstí nepotkala, abych si to s ním případně vyjasnila. Metro mi velice připomínalo metro v New Yorku. Kachličkově vykládané názvy stanic, železné sloupy mezi kolejemi, dřevem pobité stěny.. jako bych byla v 50. letech minulého století a vlastně ještě dál. Tohle konkrétní metro stojí totiž od roku 1896. 

Podle mapy jsem vystoupila asi čtvrtou zastávku a vydala se podle aplikace směrem k řece. Zazvonil mi telefon, hlásil se domov a tak jsem za chůze povídala, až se mi najednou mezi domy rozbalil pohled, že jsem nahlas do telefonu mezi řečí několikrát zavzdychala, jaká je to krása, na co teď koukám. Až po ukončení hovoru jsem si uvědomila, že stojím jen pár metrů od sošky holčičky, princezny, vyobrazené na pokoji, sedící na zábradlí na břehu Dunaje a za ní do tmy zářila osvícená a tím pádem dokonale vykreslená stavba s kopulí uprostřed, sloupovím, táhnoucím se vlevo i vpravo od středové budovy. V povzdálí vpravo stál další nasvícený velký historický objekt, ten však nasvícený v maďarských barvách, červeno bílo zelené. Ať jsem se podívala na kteroukoliv stranu, všude kolem stály staré budovy a dýchl na mě ten můj známý, lehce skličující, ale zároveň obdivný pocit, ten závan historie, který mívám, a kdy si říkám, čeho všeho byly tyhle stavby asi svědky. Když jsem se dost vynadívala popošla jsem několika ulicemi a zpoza domu na mě vykukovalo světelné cosi a tak jsem za tím cosi šla, až jsem došla k ruskému kolu. Kabiny byly bíle nasvícené, takže ve tmě svítilo jako jeden velký bílý kruh. Krása. Ale nešla jsem se svézt. Musím si něco nechat na příště. Cestou na hotel jsem si koupila maďarské pivo a vzala i dvě plechovky jako dárek domů.

Na pokoji jsem pak už trávila večer jen s mobilem a vtipy z youtube, protože jsem nepřišla na to, jak spustit televizi. Ovladač byl jen jeden, pod televizí ve zdi byla zabudovaná nějaká černá věc bez návodu a tak se mi povedlo akorát převést televizi z nastavení španělštiny na češtinu a rozladit ji do úplného zrnění. A tak jsem od jakéhokoliv aktuálního zpravodajství měla na celý víkend absolutní klid.

Ráno jsem vynechala snídani a jen se sbaleným pečivem z předchozího dne se vypravila do termálů, o kterých jsem si načetla už ve vlaku. Stará rozlehlá budova uprostřed parku dvě stanice metrem od hotelu na druhou stranu vypadala spíše jako muzeum nebo nějaký konzulát, protože před vstupem a schodištěm s vysokými sloupy z obou stran vlály vlajky. Za velikými vchodovými dveřmi dýchla opět historie a nepustila mě po celou 5 hodinovou návštěvu, kterou jsem v lázních Szechenyi strávila. Protože mám ráda hezké věci a vážím si těch starých, krásných, napíšu jenom, že to se musí vidět. Kabinky, vybavení lázní, kliky, záchody, schody, všechno vypadalo, že je snad původní, jen udržované. Rozhodla jsem se, že podle plánku, který jsem dostala u pokladny prozkoumám všech 18 bazénů. Ze všech těch pocitů, byl další skvělý ten, když jsem z vnitřního komplexu bazénů přecházela v plavkách ven ve 4 stupních nad nulou do jednoho z vyhřátých venkovních. Z té kosy vpluje studené tělo do teplé lázně, pára všude okolo, slunce svítilo a modré nebe nade mnou. Nebylo ještě ani 10hodin dopoledne a lidi začínali teprve přicházet. Lehla jsem si na okraj a blaženě se usmívala a přesvědčovala se, že jsem skutečně tady, ležím v teplým bazénu, v Budapešti. Se zavřenýma očima jsem poslouchala mluvu kolem sebe a zjistila, že mě maďarština baví. Když se dva Maďaři baví, připadá mi to, jakoby mluvili pozpátku. Kromě místních jsem slyšela italštinu, češtinu, slovenštinu. Myšlenky mi jen tak pluly, vůbec nevím na co jsem myslela celých 5 hodin, jen vím, že hlava byla totálně vypnutá. Prozkoumala jsem všech 18 bazénů uvnitř a venku a asi 6 saun, víc jsem jich nestihla. Měla jsem hlad a těšila se na oběd, takže jsem kolem půl třetí lázně opustila, ale v pravý čas, protože se začaly čím dál víc plnit lidmi a hodně mladými, takže tam začalo být už poměrně i rušno.

Před jídlem jsem chtěla stihnout tržnici a nakoupit sušenou papriku, ale nestihla jsem to. Když jsem dorazila, akorát opouštěli tržnici poslední návštěvníci a dovnitř už mě ostraha nepustila. Prošla jsem si další část města, najedla se, sjezdila několik linek MHD a šla si odpočinout na hotel. Chybičku měl jen ten oběd. Pörkölt už si asi nikdy v Maďarsku nedám. Netušila jsem že je to guláš jen z držek a ty já nerada. Omáčka byla ale skvělá. Jen ty třepotavé nudličky mi radost neudělaly. A to jsem šla opět na doporučení z internetu do vyhlášeného bufetu - řeznictví. Nic z toho, co tam bylo napsáno na tabuli se nepodobalo ničemu, co by mi alespoň vzdáleně připomínalo nějaké jídlo. Obsluha mi anglicky nerozuměla a tak jediné, co mě napadlo, byl právě pörkölt. Když jsem ale vyslovila česky znějící perkelt, zas mi nerozuměli, až napotřetí po mě unavená slečna zopakovala typicky maďarsky "poerkoelt" a ukázala na guláš v míse. Radostí jsem vypískla YES!

Než jsem došla na pokoj, cestou jsem si koupila "čuňárnu" s hranolkama v King Burgru, kterému jsem se původně chtěla sice obloukem vyhnout, když jsem ho několikrát míjela před hotelem, ale už jsem neměla sílu experimentovat s dalšími místními specialitami, které jsem neuměla ani přečíst, ani vyslovit a vůbec netušila, co znamenají. Kdovíco bych si zas objednala. A že jsem u vedlejšího stolu s perkeltem viděla věci! Chipsy zkroucené na talíři s tak silně vysmaženým plátkem masa, že jsem až tady pochopila, proč se říkalo "maso jako podrážka", protože přesně tak to vypadalo a mělo to i takovou barvu a  se zelím, že toho bych se taky bála, stejně jako třesoucích se žížal -držek v mém talíři.

Večer jsem na hotelu usnula jak zabitá a, i když jsem si plánovala ještě večerní procházku. Termály, jídlo a odpolední procházka mě pro ten den odrovnaly. Spala jsem jak mimino.

V neděli ráno jsem si došla na skvělou snídani nedaleko hotelu, trošku se prošla, sbalila, nakoupila v Aldi salámy a čabajky a zamířila na nádraží.

Cestou do Prahy, se mi 5 krát vystřídalo osazenstvo, tentokrát v kupé, a tak až na funícího umělce vedle mě, který si přehrával a zřejmě studoval nějaký koncert se sluchátky na uších, jsem jako introvert měla co pozorovat. Nejvíce energie do kupé vnesla bodrá žena v pantoflíčkách, která přicupitala někde mezi Kúty a Břeclaví a mezi dveřmi mi plynnou ruštinou ukazovala lístek a gestikulací naznačovala, ať zkontroluji její místa k sezení. Odkývala jsem jí, že éto charašo a ona nám všem vysvětlila, že přivede ještě 2 děti, které sedí jinde. Než dorazili, cestující sedící na jejich místech se zvedli a přestěhovali se do chodby. Paní přivedla asi 5 ti letou holčičku a jejího 12 letého bratra a začal česko- ruský rozhovor, do kterého jsem se se svou ztracenou ruštinou obávala vstoupit a jen poslouchala. Teta vezla děti své sestře do Brna, jeli 3 dny ze severodoněcko- luhanské oblasti. První den cestovali na korbě nějakého automobilu, kdy je vzali s sebou baptisti. Dále jsem pochopila, že jeli přes Rumunsko a Budapešť. Nikdo z nás neuměl pořádně rusky, ale obdivovala jsem paní u okénka, za její snahu komunikovat a klást otázky, které bych si úplně netroufla položit. Zapojovala jsem se hlavně výrazy v obličeji a gestikulací. I tak jsme se dozvěděli dost. V jednu chvíli, když zapískali píšťalkou odjezd, holčička sebou škubla a teta vysvětlovala, že jsou děti teď citlivé na zvuky. Paní mezi povzdechy z únavné cesty a  zároveň vzápětí hned smíchem vyprávěla, že jen odevzdá děti a vrací se zpátky, protože musí domů, postarat se o dědušku, babušku, sabaky a ještě nějaká zvířata. Před Brnem jsme se rozloučili, na dotaz jestli nepotřebují peníze, nebo jídlo nic nechtěli, že všechno dostali po cestě a je o ně postaráno, jsme se pak dál už zas všichni tiše zabrali každý se svými myšlenkami do svých příběhů. Přesto stejně jako já, asi každý včetně těch v chodbičce, přemýšlel nad tím, co slyšeli od paní, ale i vidí všude okolo, a co je smutná realita dnešních dní.

Do Prahy jsem dorazila večer a všechno se pomalu zase vrátilo do zaběhnutých kolejí. Teď už ale vím, kam budu pravidelně jezdit prohřát si klouby. Měla jsem ale to štěstí, že jsem mohla na 3 dny zmizet a vypnout, vyčistit hlavu a taky to štěstí moct se vrátit zase zpátky domů. A tak si tu teď dumám, že ta cesta měla kromě smyslu v tom, že jsem hledala odpočinek i jiný rozměr, třeba právě v tom, uvědomit si, jaké mám štěstí a nezapomínat v duchu poděkovat. Za cokoliv, co je důležité.