Když uvízneš za oceánem..

Jednou za čas mám puzení udělat něco bláznivého. Tak jako v roce 2019 neplánovaný odlet do New Yorku, po tom, co jsem nemohla přijít na to, co dát synovi k jeho 15. narozeninám. Na tenhle dárek jen tak nezapomene.

Bylo to téměř přesně před dvěma lety, kdy jsme se odlepili od země na ruzyňském letišti a směřovali na 5 denní výlet za oceán. Jen já a můj patnáctiletý syn. Dlouho jsme neletěli a tak už všechny letištní procedury probíhaly, hlavně pro mě, s natěšeným chvěním. Lítám ráda.

Tetelila jsem se blahem, když mi letuška v letadle nabídla můj oblíbený Tennessee Honey. Syn to neviděl rád. Nejsem žádný spiťan, jen není zvyklý mě vidět pít alkohol. Házel po mě své puberťácké pohledy pokaždé, když jsem ho upozorňovala na nějakou blbinu, kterou běžně při letu, například do Egypta, nedostanete, jako  třeba spací masku přes oči, deku, polštář, nebo teplý mokrý ručník .Byla jsem ze všeho unešená.

Seděli jsme v zadní části letadla asi ve 4. řadě od konce.

Po pár hodinách letu se za našimi sedadly začalo něco podivného dít. Ozývaly se sem tam podivné zvuky, někdo zvyšoval hlas, vstával a zprudka si sedal. Hlučné pohyby, šum a rány se jednu chvíli začaly zintenzivňovat a pak zas ztichly. A pořád dokola. Cítila jsem nepříjemnou houstnoucí atmosféru, která se nesla od zadních řad a zneklidňovala mě. Letěli jsme na noc, proto byl dost znepokojující i fakt, že se někdo rozhodl rušit spánek ostatních.

Nechcete se ale otáčet a zírat, chcete se spolehnout, že palubní personál má situaci pod kontrolou, ať se děje cokoliv. Když jsem se odvážila otočit, nezdálo se, že by se dělo něco zvláštního, zdálo se, že všichni sedí na svých místech. Na sedadlech za námi seděli samí muži. V místech, odkud vycházela ta podivně nepříjemná atmosféra jsem zahlídla sedět dva muže, když jsem předstírala, že hledám něco v zavazadlovém prostoru nad sedadly. Jeden vypadal jako dělník, tričko, džíny, kecky z trhu a druhý jako majitel dělníkovy firmy, košile, sako, džíny. Ten v saku byl sice asi bohatší, ale vkus na oblékání nula. Na první pohled k sobě ale patřili.

O tom, že se něco zvláštního děje ale bezpečně poznáte i podle výrazů v tvářích, znepokojivých pohledů a špitání cestujících před vámi, kteří se otáčejí intenzivněji, protože jsou přeci jen v bezpečnější vzdálenosti. 

 Po chvíli klidu přišel nečekaný konflikt s letuškou. Nerozuměla jsem, o co přesně šlo, ale dalo se už poměrně snadno odhadnout, že někdo takzvaně přebral a letuška zřejmě odmítla přinést alkohol a tím si neklidné pasažéry popudila proti sobě. Začaly se ozývat sprosté výrazy v angličtině a letuška už neměla moc šancí situaci sama zvládnout. Rázným krokem zmizela do přední části letadla.

Chvíli nato se ze sedadla ob řadu před námi zvedl jeden nenápadně americky vyhlížející muž, zvedl svůj ještě nenápadnější malý batoh a směřoval do zadních řad. Objevil se ještě druhý muž, který se zvedl z jiného místa v letadle někde před námi a přicházel uličkou vzdálenější od nás stejným směrem dozadu. Příští asi půl hodiny byly slyšet nějaké domluvy v angličtině, kterým jsem zase nerozuměla. Do toho se ozývaly rozčilené křiky dvou opilců, pak zase domlouvání, které mělo jen slabý a chvilkový účinek. Domlouvali jim ale na můj vkus opravdu trpělivě a dlouho.

A najednou, zničehonic dvě krátké, tupé rány, jako by spadly dva pytle brambor.

 Beze jediného hlesnutí naráz všechno ztichlo, jako když střihne. Bála jsem se pohnout. Ještě chvíli jsem seděla jak přikovaná, než jsem se ujistila, že už je bezpečné se pohnout.

Syn to celé naštěstí prospal.

Až když už jsem opravdu musela na toaletu a když už se zdálo, že je problém vyřešen, odhodlala jsem se vyrazit do zadní části, kde byl nejbližší záchod.

 Míjela jsem poslední řadu sedadel, kde na jedné straně vlevo seděl do uličky muž se svým nenápadným batohem a vedle něho bez hnutí seděl majitel v saku nepřirozeně vpravený do sedadla a spal. Přes uličku pak seděl druhý muž, který předtím také změnil své sedadlo a vedle jeho levice taktéž zvláštně zkrouceně sedící, spící dělník. Oba bdící muži seděli úplně klidně, jako by nic, vedle sebe každý jednoho z problémistů. U spícího chlápka v saku jsem si všimla mokrých kalhot.

Vrátila jsem se na místo a rozjel se mi v hlavě scénář, kdy klidní muži nějakým rychlým chvatem vpravili do sedadel v nestřeženém okamžiku ty dva potížisty a uspali je, nejspíš jednou dobře mířenou, aby let mohl v klidu pokračovat a ostatní pasažéři mohli konečně také usnout. Kdybychom nebyli už dávno nad oceánem, nejspíš by pilot přistál a chlápky by vypakoval z letadla.

Teď spali jako mimina, každý s vlastní ochrankou.

Po zbytek cesty byl už vzadu absolutní klid, ale když jsme dosedli na americké letiště a zamířili k letištní hale, byli jsme vyzváni, abychom kvůli nahlášenému incidentu na palubě během letu, setrvali na svých místech do příchodu policie. Ta si problémové pasažéry odvedla. Pak jsme mohli opustit palubu i my ostatní.

Mohu jen hádat, co se s nimi dělo potom, ale věřím, že toho nejspíš dost litovali. Podle jednoho hovoru, který jsem zaslechla se na pár let do Ameriky nepodívají. Možná je hned posadili na nejbližší let do Prahy, možná si je nechali v chládku do vystřízlivění a napařili jim pěknou pokutu...kdo ví. Je mi to fuk. Let nám znepříjemnili dost na to, aby mi byli ukradení.

Po půlhodinovém zdržení v letadle nás čekala dlouuuuhá fronta v letištní hale směřující k nejdůležitější osobě, a sice úředníkovi, který má rozhodující slovo, jestli vás vpustí do země, nebo ne. 

Když jsem letěla do New Yorku poprvé v roce 2009, slýchala jsem různé, asi i vymyšlené historky, kdy úředník nevpustil krajana třeba jen proto, že mu na všechny jeho otázky odpovídat YES.

Ale v USA je asi možné všechno. Nerozumíš anglicky - smůla. Třeba se ho úředník ptal, jestli veze nějaký psychotropní látky. Jak říkám, smůla.

I tak jsem byla, stejně jako poprvé nervózní. Zbýval už jen krůček.

Ať si říká kdo chce, co chce, já už jsem jako puberťačka snila o tom, že se jednou do Ameriky podívám. Tenkrát to byl sen tak nedosažitelný, ale uběhlo pár let a fakt se to stalo, najednou jsem- a dokonce podruhé -mohla zase chodit po stejné zemi, být ve stejném státě, ve stejném městě, chodit stejnými ulicemi, jako všechny možné filmové hvězdy z mých oblíbených filmů, zpěváci, ikony, ke kterým jsme vzhlíželi. A možná o něco víc za totáče, než později, když už bylo všechno dostupnější. Ale i obyčejní, neobyčejní Američané, všechno to se mnou cloumalo, ať jsem se rozhlídla vpravo nebo vlevo.

Ten zvláštní pocit sedět ve TOM žlutém americkém taxíku, do kterého jsme vlezly po prvním přistání v Americe s kamarádkou Jaruškou hned, jak jsme vylezly z letiště. Stín potemnělého města mezi mrakodrapy, tyčící se v nedohlednu, když stojíte přímo pod ním, metro, semafory bimbající se vzduchem, americká vlajka, budova knihovny, žehlička, vlakové nádraží, Central park...všechno to na mě působilo tak euforicky, šťastná jako blázen jsem všechny ty vjemy do sebe nasávala jak vyprahlá ze Sahary.

Ale snažila jsem se před synem trochu krotit. Není nic horšího, než výlet po New Yorku s šílenou matkou. Ten se k mému překvapení okamžitě zorientoval v newyorském metru i v ulicích, což byla úleva, nemusela jsem postávat na každém rohu ulice a zírat do průvodce. Od první chvíle hledal trasy a cesty na všechna místa, která chtěl vidět a já jen cupitala za ním a občas ho prosila, ať si zkrátíme cestu metrem, ale on že ne, že jsme tam za chvíli pěšky, hned za tím druhým blokem už tam budem. A tak jsem toho viděla o mnoho víc, než poprvé. 

Sehnala jsem přes internet bydlení v soukromí, v bytě u milé, malé, mladé Indky, které jsem se hned druhý den asi dotkla mou podprůměrnou angličtinou, když jsem se jí zeptala, kde se narodila. Odpověděla mi trochu odměřeně že " v New Jersey". Přitom její byt byl tak nezvykle barevný, santalově voňavý, lednice plná indických specialit, omáček, humusu, placek a sezamové pasty, že by mě ve snu nenapadlo, že jsem u rodilé Američanky. No nic. Příště se neptat. Asi citlivé téma. Fotky na lednici, tradiční nádobí a styl zařízení bytu mi dalo odpověď v jaké kultuře se nacházím.

Druhou noc mě probudilo chroustání. Něco mi chroustalo nad hlavou, kde visel obraz páva. Dlouho jsem se přemlouvala, jestli ve 2.30 vstanu a začnu zkoumat co to je, protože jsem si v polospánku představovala něco jako brouka Pytlíka, jak uhryzává kus rámu. Amerických hororů na téma švábi a pavouci jsem ale viděla dost na to, abych se dostatečně dlouho přemlouvala, že to zvířátko vlastně vůbec vidět nechci. Přesto jsem za další půlhodinu vstala, ale stejně jsem nic nenašla. Ani v obraze, ani za postelí, ani za komodou. Možná bylo něco v parketách. Rozhodla jsem se to ráno zmínit slečně domácí. Nevím, co s tím provedla, ale další dny už byl klid.

Poslední den jsme se vypravili do města, nechali jsme kufry v bytě, že se pro ně vrátíme. Bohužel mi první dny cesta metrem připadala relativně rychlá. Ale bylo to jen zdání. Newyorské metro je nevyzpytatelné, jako anglické počasí. Snadno vás převeze. A cesta metrem může trvat úplně v klidu i víc jak hodinu a půl.

Cesta z centra pro kufry trvala podezřele dlouho. Přestože jsme měli relativně dost času, cestou na letiště jsem měla úplně stejný pocit. Nad povrchem se silně rozpršelo a vinou nějaké naplavené vody se metro ještě zpomalilo. Začal se mi svírat žaludek. Při přestupu jsme čekali dlouhé minuty na další spoj, do toho jsme zazmatkovali při jednom přestupu a museli se vracet na jinou kolej. Vnitřně jsem se rozvibrovávala a přestávala jsem myslet na cokoliv jiného než na čas.

Čas do odletu se nemilosrdně krátil. Navenek jsem se snažila být v klidu. Po dojezdu na letiště nás čekala ještě cesta letištním vlakem. To už jsme přebíhávali s drkotajícími kufry a snažili se urvat každou vteřinu. Minuty čekání, až se dveře vlaku zavřou a dá se do pohybu trvaly celou věčnost. Objížděl snad celé letiště. Nervozita narůstala, klepaly se mi nohy, vařila mi hlava, v duchu jsem se pořád snažila uklidnit.

Z vlaku jsme vyrazili jako dvě střely, po schodech, doprava, ale zlověstně prázdnotou zející checkiny, kam právě zacvakával personál letiště kurty do stojanů pro zákaz vstupu daly tušit, že jsme v pytli. Rychle jsem na muže v uniformě vyhrkla, že odlétáme do Prahy, kam máme jít. Popoběhl s námi rychlým krokem k tabuli s odlety a řekl, že jsme bohužel check in propásli o pár minut, ale že máme zkusit check in přes automat, že nás to možná ještě pustí. Rvala jsem pasy do automatu rozklepanýma rukama, a silou myšlenky se snažila vytlačit na displeji potvrzení, že nás načetl. Ale automat byl nemilosrdný. Nepustil nás. Check in se zavřel 7 minut před naším příchodem. Přesně hodinu před odletem letadla. Bylo osm hodin večer a náš noční let do Prahy se rázem stával noční můrou.

Uniformovaný muž s nepředstíraným výrazem sdílení naší hrůzné reality, jako bychom byli první, komu se to tady stalo, nás nasměroval k přepážce pro přebookování letů.
Věděla jsem, že se ze všeho nejdřív musím uklidnit. A začít uvažovat, co dál. A tak jsem pronesla něco ve smyslu, tak se stalo, no, to zvládneme, teď už můžeme vydechnout a začneme to řešit. A vím, že jsem taky pronesla, že se tomu jednou zasmějem. 

Myšlenka, že naše letadlo stále ještě čeká na ploše celou hodinu, někde mezi tisícovkou dalších, než odletí na svůj noční let a my už nemáme šanci probudit se nad Prahou zítra ráno, naše sedadla jsou prázdná a my na ně nemůžeme, mi moc nepomáhala. Mohli jsme mu tak akorát jít zamávat.

Za přepážkou seděly dvě dámy ve vínových uniformách. Jedné z nich jsem popsala krátce náš problém, pokývala hlavou, zřejmě jsem byla dnes už tisícátápátá, podala mi vizitku a řekla, že vše si vyřídím na tomto telefonním čísle letecké společnosti Delta Airlines. Trochu mě to překvapilo, protože jsem doufala, že je  tu paní od toho, aby mi pomohla problém vyřešit. Ale už nezvedla oči a dál psala něco do počítače a navíc to vypadalo, že jim oběma za chvíli končí služba, vypnou monitory a půjdou domů.

Letištní odletová hala se pomalu vylidňovala. Sem tam zhasla řada zářivek a hala víc potemněla.

Pokud mi doteď má úroveň angličtiny plně dostačovala pro nákup čehokoliv, dostání se z místa na místo, tady, na telefonní lince americké letecké společnosti jsem selhávala. Klopýtala jsem přes bariéru všech těch neznámých frází linoucích se z telefonního přístroje, které mě unavenou, vystresovanou, žíznivou a zpocenou podrážely nohy s každou další minutou dobývání se k letence domů, do své postele, a do toho různé melodie a přepojování na další a další operátory a znovu snahy vysvětlování a nepochopení, co se mi snaží říct.

Po dvouhodinovém telefonování, kdy se nám několikrát hovor přerušil, protože byl příliš dlouhý a musela jsme znovu pokaždé od začátku vždy novému operátorovi převyprávět celou situaci, a kdy jsme si přehazovali se synem bezradně sluchátko, když já jsem popáté zopakovanou větu nerozuměla, ale snažila se nějak domluvit a syn pro změnu většinu zase rozuměl, ale měl problém mluvit, se nám postupně vybily oba dva telefony. Dobrali jsme se před vybitím k tomu, že jsme nahlásili číslo karty a dohledali nám nejbližší let druhý den dopoledne s přestupem v Amsterdamu.

Dali jsme si pauzu. Přesunuli se do mezidveřního prostoru, do chodbičky mezi dvoje prosklené vstupní dveře, kde jsme našli jedinou volnou zásuvku pro dobití telefonu. Sedli jsme si na koberec a začali řešit, kde budeme spát. Letištní hala čím dál víc temněla, personál odcházel domů, přepážky zely prázdnotou a do mě vjížděla úzkost, že budeme nocovat někde na zemi na letišti. A kdoví, jestli nás nechají na letišti. Další problém byl, že nám zbylo jen pár dolarů, tak akorát na sendvič a vodu, na kartě toho taky nebylo moc, dost jsme nakupovali.

Po dobití telefonu, jsme se spojili s naší indickou pronajímatelkou, která nám velmi ochotně a rychle pomohla sehnat ubytování na jednu noc blízko letiště, zaplatila nám ho s tím, že jí peníze po příjezdu do Prahy pošleme a domluvila nám dokonce, že nás vyzvedne majitel pronájmu přímo na letišti. Zaradovali jsme se. Byla jsem tak vděčná za pomoc.

Po znovu zavolání na linku letecké společnosti jsme se dozvěděli, že na kartě není dostatek peněz pro nové dvě letenky. Původní nám samozřejmě propadly, ale společnost se snažila dohledat letenky, které by odpovídaly přibližně ceně původních, což byla úleva, protože letenka koupená za běžných okolností by stála možná i trojnásobek.

Snažila jsem se uskutečnit převod peněz, ale wifi v místě, kde jsme dobíjeli telefony byla příliš slabá, stále vypadávala a ani telefon nebyl stále dostatečně nabitý, nabíjel se příliš pomalu. 

Převod peněz se mi po nějakém čase podařil a protože nás tlačil čas, aby nám dlouze dohledávané 2 letenky neprodali, musela platba proběhnout co nejdříve. Volala jsem znovu na linku, ale po půlhodině hledání v systému našich letenek mi rázně operátor sdělil, že skutečně nelze letenky rezervovat, pouze ihned zaplatit a protože na kartě není dostatek peněz, nemůže mi více pomoci.

 Končil víkend a o víkendu převody neprobíhaly, jen ve všední dny, napadlo mě. Naštěstí se schylovalo k tomu, kdy v Americe nás sice čekala noc, ale v Praze budou banky za pár hodin otvírat. Přítel mi v Praze hned poslal peníze také převodem, zase z jiné  banky. 

Znovu jsem zkusila linku. Zase neúspěšně. Platba zamítnuta.

Už zbývalo jen počkat, až otevřou banky a přítel v Praze vloží peníze na účet přímo a modlit se, že nám mezitím letenky neprodají. 
Byla jsem už strašně vyčerpaná. Nic mi nebylo v tu chvíli dražší, než má postel doma v Praze. Letenky byly stále v nedohlednu na letišti bylo něco před půlnocí.

Na celé té situaci bylo také zajímavé poznání, že můj syn jako by přes noc dospěl z kluka v muže. Asi cítil, že jsem už unavená a sám se snažil komunikovat s leteckou společností, co rozuměl, překládal mi a moc mi tím pomohl, protože už jsem ztrácela sílu. Nefňukal, nestěžoval si, nerozčiloval se. Cítila jsem v něm oporu, i když jsem věděla, že já jsem tu oporou pro něj a musím mu ze všeho nejvíc ukázat, že každý průser má řešení.

Přijel pro nás majitel ubytování, veselý mexikánec, menšího, zavalitějšího vzrůstu. Asi už celkovou labilitou z prožitého stresu jsem začala opět vnitřně panikařit, když otevřel kufr auta, kam jsme si měli dát zavazadla a tam se válely flašky od piva, provaz a všelijaké nesympatické nářadí, které nechcete vidět v autě cizího člověka, který vás veze o půlnoci na druhém konci světa neznámo kam, jako například kladivo a pila.

Korunu mé panice mexický chlapík nasadil, když uprostřed nevábně vyhlížející čtvrti, kdesi v Queensu, kde nebyla na ulici ani noha, všude tma jak v pytli, zastavil uprostřed křižovatky a řekl něco ve smyslu, že teď ale vůbec neví, kde jsme, ale že už jsme určitě blízko.

Jeho slova mi vpravila další adrenalin do žil, srdce mi málem vyskočilo z hrudníku a přemýšlela jsem, čím a kam toho člověka praštím a kterým směrem budeme utíkat, až vystoupíme z auta, protože už jsem byla přesvědčená, že mu jde hlavně o naše orgány a zabije nás někde ve sklepě. Jestli tohle přežijeme, slíbím teď komukoliv, cokoliv.

Přivezl nás před typicky americký dřevěný domek bez zahrádky, celý natřený na bílo asi i včetně střechy. Ta bílá barva domu, mladík ve dveřích a hodně světla před domem a můj čile komunikující syn mě trochu uklidnili. Věř lidem, říkala jsem si, stejně ti nic jiného nezbývá. Uvnitř nám majitel představil svého mladšího přítele a odvedli nás naštěstí ne do sklepa, ale do pokoje v patře. Vybavení velice strohé a jednoduché a základní, ale relativně čisté. Nikdo další v domě sice nebyl, ale byly tam jen 2 pokoje nahoře, dole bydleli oni sami. Celou noc jsem stejně oko nezamhouřila.

Když mi přítel potvrdil, že peníze vložil v bance na účet, zavolala jsem znovu na linku letecké společnosti. Po novém vysvětlování další nové operátorce ohledně karty, letenky přes Amsterdam, převodu peněz a kódu letu, kdy jsem se modlila, aby letenky byly ještě volné, a ty byly, zadala číslo karty a opět sdělila, že platba neproběhla. Protože syn už spal, rozbrečela jsem se, že už nemám sil. Paní se mě ještě na něco ptala ohledně karty, ale nerozuměla jsem, omluvila, poděkovala a zavěsila.

Lehla jsem si do postele a snažila se vymést z hlavy všechno pryč. Usnu, vyspím se a ráno začneme znovu s čistou hlavou. Dívala jsem se chvíli do závěsů podél oken a najednou mě políbilo nějaké božství. Neptala se mě ta paní náhodou na to, jestli nemám nastavený limit pro transakce ??? Proboha...mám !!! Okamžitě jsem vystřelila z postele, a protože v bílém domku wifi jela skvěle, hned jsem byla v internetovém bankovnictví a přenastavovala limit pro platby. Jen doufám, že to přenastavení nebude aktivní za 24hodin, jinak jsme nahraní.

Znovu jsem vytočila linku a jako by mi vlili novou energii do těla, komunikovali jsme tentokrát daleko lépe a jasně a rychle, i tak to ale trvalo. Zase nervy, jestli letenky ještě jsou. První výhra po 20 minutách, letenky ještě stále volné jsou...

Když se ve 3h ráno ozvalo z druhého konce po několikaminutové pauze něco jiného, než známé platba neprovedena, nechtěla jsem tomu rozumět. Třikrát jsem se zeptala, třemi různými způsoby, jestli mi paní na druhém konci sděluje, že jsou letenky skutečně zaplaceny a jestli to doopravdy znamená, a rozuím tomu správně, že zítra v 10h odlétáme do Prahy přes Amsterdam???

Když se pokaždé ozvalo přívětivé, polohlasné, pomalé a zřetelné YES, vyprskla jsem jak fontána a rozbrečela jsem se štěstím nahlas do telefonu. Paní Deltaairlinesová na druhém konci trpělivě čekala, až popadnu dech. Když se tak stalo a já jí tisíckrát poděkovala, řekla ještě pár instrukcí, kde si letenky vyzvednu. Její medový hlas a přání šťastného návratu domů zněl jako ta nejpohádkovější hudba pro mé uši a totálně unavenou, vyčerpanou duši. Do svítání jsem jen polehávala, nedovolila jsem si usnout, abych zase něco neprošvihla. Když jsem tu šťastnou zprávu řekla synovi, po tom, co se probudil, vyhrkli nám zase znovu slzy.

Let domů byl hodně zvláštní. Byli jsme oba napnutí jak struny a veškeré naše myšlenky směřovaly k tomu, že tomu celému uvěříme, až budeme stát v Praze, na zemi. Ani v letadle jsem pořádně neusnula. Fungovali jsme jako stroje a moc jsme toho nenamluvili, jako bysme nechtěli cokoliv zakřiknout. 

Už východ slunce při přistání v Amsterdamu znamenal víc než jen jakýkoliv východ slunce. Věděla jsem, že už jsme v Evropě, a i kdyby jsme měli jet stopem, vlakem, autobusem, už se domů dopravíme. Oceán nepřeplaveš.

Až když se za námi doma zaklaply dveře bytu, unavení jsme každý ve své posteli tiše vdechovali vůni domova.

Nikdy jsem se tolik netěšila domů, jako před těmi dvěma lety. Přesto všechno mám Ameriku pořád ráda a ráda se tam zase někdy podívám. Myslím, že syn to má podobně, ale jestli se tam podívá znovu se mnou, to si nejsem úplně jistá.

Ale i tak myslím, že kdybych se ho teď zeptala, tak řekne: Klidně.