Pepa na útěku ..

Naši chtěli kluka.Syna.Pepu..  Normálka.Měli totiž už jednu holku, mou starší sestru, tak když jsem se narodila, nejradši by mi dali jméno Josef. Bohužel se ukázalo poté co jsem vylezla celá, že je to zas holka a protože naši vážně doufali, že se jim Pepa povede neměli pro mě připravené jméno.Jmenuju se po sestřičce z porodnice a myslím, že jsem to oproti Pepovi nebo Pepině (nechci nikoho urazit) docela vyhrála.  

 Je tedy pravda, že jsem se jako malé prtě trochu jako kluk chovala a když jsem si hrála venku, rychlostí blesku ze mě svlékali krásné volánkové šatičky a oblékali do hnusných košilek a kalhotek, abych šatičky nezamazala, což prý bylo pravidlo.

 Taky jsem s oblibou utíkala...chvíle nepozornosti a frnk, už jsem lezla po střeše.Měli jsme okna přímo na střechu podchodu, stačilo vylézt na topení a otevřeným oknem jsem tam byla hned.Střecha byla prostorná,spojovala dvě budovy, spousta místa na hraní a vytahání hraček. Doma byla nejspíš nuda a máma se vybavovala na chodbě se sousedkou. K mé smůle (nebo možná spíš štěstí) v protějším domě sídlila veřejná bezpečnost - VB a měli okna přímo proti těm našim.Zelení pánové mě za oknem zbystřili a když jeden za mnou vylezl na střechu, myslela jsem asi že si se mnou jde hrát... a taky jo, byl hodnej a řekl, že mi nakreslí obrázek.Tak jsem s ním šla.Pamatuju si z toho, že mi kreslil obrázek s domečkem a ptal se mě kde bydlím,mlčela jsem jak zařezaná....dodnes si lámu hlavu, že je za celou dobu 4 hodin, které jsem u nich strávila nenapadlo, že jsem asi nespadla na střechu z nebe.

 Z vyprávění pak vím, že mě hledal celý náš dům po celém sídlišti a další záhadou pro mě je, že ne moje rodiče, ale sousedku co měla dvojčata, napadlo jít na veřejnou bezpečnost nahlásit, že jsem se ztratila-sousedům.

 Vím, že mi rodiče nenaplácali, přestože mi tím celou dobu paní sousedka-jinak moc hodná paní- vyhrožovala a já věděla, že bude zle. Nebylo. Dnes už chápu pocity všech ...

 Pak jsem utekla ještě jednou, mohlo to být chvíli nato. Bylo to u babičky.Babi si potřebovala dojít nakoupit a asi mě nechtěla brát s sebou, posadila mě za klavír, dala mi na kraj klavíru oplatky Florenty, který jsem neměla ráda, dala mi tradičně hnusný kabátek ještě po mámě, abych se nezamazala a šla. Bouchat do klavíru mě bavilo asi tak 5 minut a začala jsem se nudit.Protože babi bydlela kousíček od křižovatky směrem na Prahu, venku za oknem se dělo víc než ve studeném pokoji se sušenkama.Myslím, že dokážu i dnes pochopit svůj tehdejší impuls vzít stoličku a odemknout si otočný zámek- žádná věda.Venku čekalo dobrodrůůůžo.Nevím jak jsem přešla rušnou křižovatku, ale pamatuju si z toho výletu jen to, že se na mě každou chvíli skláněl nějaký obr a pořád mě někdo obtěžoval nějakými otázkami, na které jsem zásadně neodpovídala...Výlet skončil, když mě jedna obryně oslovila jménem a zeptala se kde mám babičku, chytla mě za ruku a odvedla domů k babi.

 Tohle období tipuji, že mi bylo tak maximálně 5 let, spíš ale míň.

 Když mi bylo 13 narodila se moje mladší sestra...pokus o Pepu číslo dvě.

 Ani ona se nejmenuje Pepina, a ani po nikom z dosahu porodního sálu, protože už se vědělo dopředu, že budem vítat holku.

 Když bylo sestře něco kolem 2-3 let projevila se v ní stejná touha.Pamatuji si jako dneska, kdy já, o dva roky starší sestra a máma trávíme čas v kuchyni a nejmladší si hraje v pokoji.Já sedím zády k velkému oknu a máma stojí tradičně opřená u lednice, telefonuje a dívá se při tom z okna za mymi zády ven na ulici. Nevnímám její hovor, ale najednou slyším z jejích úst naléhavé lapání po dechu ve snaze něco říct a rukou ukazující z okna ven.Seběhly jsme se všechny k oknu, sluchátko telefonu zůstalo viset z lednice a my 3 pozorovaly nalepené za oknem naší malou, jak si ve sněhu v bačkůrkách vykračuje v tenkém tílku na doma a punčocháčích po protějším chodníku snad možná ještě s dudlíkem v puse si to pádí pryč.Ještě chvíli jsme tumpachově zíraly z okna než jsme se zmohly na pohyb úprku směrem ke dveřím.Také dodnes nechápu, jak mohla zdolat dvoje velké a těžko otevíratelné dveře a nepozorovaně projít kolem kuchyně....ale touha trhá okovy.

Utekla taky ještě jednou,opět v zimě a chvíli nato, stejně jako já.Tentokrát bez bačkor v břečce prý za sebou tahala punčocháče.Přivedla jí mámina známá od nedalekého nákupního centra. To už jsem byla na internátě. V duchu jsem se usmívala, že nám v žilách proudí holt stejná krev a když nás něco žene, tak prostě vyrážíme za zážitky.

Obě dvě jsme to udělaly jen dvakrát a pak už víckrát ne.

I můj syn zažil podobně jako my chvilku svobodného utíkání za dobrodružstvím malého trpaslíka ve velkém světě obrů... tohle se u nás asi dědí.

Dnes když opravdu chceme na chvíli zase utéct, stačí vypnout mobilní telefon, nechat ho doma a odjet někam pryč..