Lyže?...děkuji nedám si

Už se mě nikdo neptejte jestli lyžuju... Když si na svoje zážitky z hor zase vzpomenu, tak kdybych měla právě sbaleno, sednu na kufr a vážně uvažuju, že zas vybalím a radši zůstanu doma a napustím si vanu, pokud hotel na horách nebude slibovat i bazén nebo mě nenaláká na něco jiného než upravené sjezdovky a celodenní permice zdarma...  

Nevím jak naše napadlo mě poslat s mou starší sestrou ve druhé třídě základní školy na lyžařský výcvik samotné.

Nejen že jsem měla dělat co sama se sebou mezi hordou vesměs starších dětí, které hned po prvním dni rozdělení do skupin byli v první a druhé a my ostatní - já,sestra a 3 mladší holčičky ve třetí.Kdyby byla 4. a 5. sestra je ve 4. a já v té 5.

Trauma mého dětství se nazývá poma.Dodnes jsem nepochopila, jak se na tom tácku sedí.Tedy dnes už chápu, že nesedí, přesto vím, že na "to" už nikdy nevlezu.Jako malá jsem si totiž stále sedala.Možná jsem nepochopila, že to není sedačka ale vlek.Jenže to se neobtěžoval mi nikdo vysvětlit.A tak se opakovalo každý den a stále dokola, že jsem vystála frontu, s roztřesenýma nožkama od sebe mi oblsuha vleku posadila tyč mezi nohy, já se chytla, škublo to a když jsem neležela na zemi hned, tak maximálně do 15 ti metrů od místa startu, což jsem považovala ve svém podání za nadlidský výkon, hodný uznání, které se ovšem nekonalo.Namísto toho jsem si vysleslechla jen hulákání obsluhy, ať na to nelezu, když to neumím a šumění davu, který znervózněl po vypnutí vleku červeným knoflíkem, který obsluha vypnout musela a taky musela dojít k místu, kde jsem se obalená sněhem válela se zamotanýma nohama, aby mě jen poponesla o kousek dál, abych ostatním nebránila v plynulém vlečení se na vrchol kopce...

Tahle hrůza se opakovala celé 3 dny,než jsem onemocněla a ulehla s horečkou.Bylo to pro mě vysvobození, protože mou skupinovou vedoucí nenapadlo nic lepšího, než že mě stále dokola bude posílat k vleku ve snaze, že jednou na to přijdu.Nepomohly ani slzy, ani odhodlání, že tentokrát to zvládnu...zase a pořád dokola jsem ležela na zemi.

V 7. třídě jsme jeli na hory se základní školou.K mé obrovské radosti v tomto termínu nebyl už žádný sníh.

V prvním ročníku na střední škole jsem si z představy, jak se ztrapním na vleku, přivodila takovou neurózu, že jsem hned po prvním dni rozdělení do skupin skončila opět s horečkou v posteli a za 2 dny pro mě jeli rodiče.

Musím dodat, že na horečky netrpím a když normálně marodím a mám teplotu, je to u mě stav, kdy se cítím na umření.

Když mi bylo 26 let a chodila jsem s později budoucím otcem mého syna, který lyžuje rád, chtěla jsem mu udělat radost a vyrazit s ním na hory. Rozhodla jsem se, že mu neřeknu, jak moc hory nemusím.Pro jistotu jsem si domluvila před odjezdem oslavu a tak jsme vyráželi brzy ráno do Špindlerova Mlýna a já celou cestu prospala ještě s notnou dávkou zbytkového alkoholu v krvi.Na místě jsem z auta spíš vypadla než vystoupila.

Po vypůjčení lyží jsme se rozhodli, že nepůjdeme stát velkou frontu k vleku vpravo, ale půjdeme k tomu vlevo, kde bylo znatelně méně lidí.Důvod jsem pochopila později.

Vlek byl naštěstí sedačkový, ale protože tuto technickou vymoženost špatně snáším v jakékoliv podobě, zase jsem ucítila nepříjemné sevření a možná i díky alkoholu se mi rozklepaly ruce a nohy.Přesto se mi povedlo nasednout.Po nějaké době jízdy jsme před sebou uviděli dřevěnou budku, nejdříve jsme se shodli, že to ještě není výstup a tak jsem v klidu seděla dál, jenže když ze sedačky ob jednu před námi vyskočili lyžaři, vybafl na mě přítel ..."honem ...vysedáme" a začal prudkými pohyby otrvírat hrazdu, která nás jistila, která se ale zasekla a pak i jeho hůlky.Popravdě jsem z jeho počínání byla nervóznější než z toho co mělo následovat, tedy výskoku, který jsem nikdy neměla možnost v dětství nacvičit.Rozpleskla jsem se přímo před vyfiknutý cizojazyčný páreček v luxusním lyžařském vybavení, který se na mě velmi pohrdavě podíval a vzápětí se s ladným odrazem spustil z kopce s vrtěním hlav.

Když jsem se na lyže postavila, vyšourala z budky na sjezdovku, oklepala sníh a zvedla hlavu popadl mě postupně zesilující hysterický záchvat.Začala jsem normálně jančit.Bulela jsem a kvičela, že to nezvládnu, že se zabiju, že ho nesnáším, že nesnáším hory a lyže a jestli to přežiju už nikdy to na nohy neobuju.Chudák ze mě musel být vyřízenej.Do té doby jsem se mu jevila jako klidná, mírná, nekonfliktní a teď jsem ho za ten nápad jít na vlek vlevo skoro k smrti nenáviděla.

Když jsem se totiž podívala směrem po své pravici neviděla jsem sjezdovku... není divu, byl to sráz dolů, ne sjezdovka.Byla jsem přesvědčená, že jestli mi ujede noha, jsem mrtvá..Byli jsme na černé sjezdovce.I přítel byl očividně překvapený a to nejen mojí reakcí.Odepínala jsem si v záchvatu lyže, ale došlo mi, že než bych v botách přešla na druhou stranu, mohlo by to být s lyžemi rychlejší...

Na náladě mi nepřidalo když se kolem mě prohnal lyžař snad stokilometrovou rychlostí...

Pamatuju si z toho nejvíc, že jsem se modlila, ať to přežiju ve zdraví, nikdo mě nesejme a svůj plán, přeťapkat si klidně kilometr po okraji sjezdovky někam do bezpečí modré nebo až dolů, jen se proboha nespouštět z toho kopce ...se jevil jako jediná záchrana mého života.V tu chvíli jsem se tak opravdu cítila, nepřeháním.

Dnes když jedem na hory tak jen kvůli synovi, on s instruktorem ve školičce sjíždí kopec, já ho natáčím a piju pod kopcem čaj nebo grog z griotky a jsem spokojená.Syn jezdí bez hůlek a dokonce na kotvě, což je pro mě další záhada, kterou určitě nehodlám rozluštit...

tak už se mě neptejte jestli lyžuju